JINOVATKA.

Jsem to, pane Bože, v naší zahrádce –

či jsem ocitnul se kdesi v pohádce?

Ba že v pohádce! Vždyť na zahradě chudé

včera ještě stály smutně stromy nahé –

dnes, kam hlédnu, stromy stříbrné jsou všude,

na větvích se třpytí četné skvosty drahé.

Vydechnout se bojím, úžas v každém ryse,

nevýslovnou krásou zrak můj opájí se...

Odkudsi teď větřík přiletěl a – rázem

všecka nádhera se sesypala na zem.

Sny mé bláhové, vy též jste jinovatkou;

bleskem drahokamů záříte mi v duši,

ukolébáváte ve mdlobu ji sladkou,

ale běda, vždycky pouze na krátko:

ve chvíli, kdy snílek nejméně jej tuší,

vítr zaduje – ach, s bohem, pohádko! –