(Jiný náčrtek z prázdnin 1862.)

Jako moře větrem bičované

k šedivé se skále vzpíná,

tak on k zámku sesutému bouří,

hloubku šlape – zapomíná.

Z hloubky se naň šklebí vina,

hloubka: blázne! za ním řičí,

smíchem doprovází syna:

syn ji šlape – zapomíná.

Tam, ha! tam je hrad můj, moje sláva,

tam nad loutnou vlnoretem toužíc

hvězdooká choť mne očekává.

Nešťastník nad jeho hlavou

bouře osudů se strhla,

bouře ta – a vina černá

v jícny šílení jej vrhla.

Z těchto časem jiskra lítá,

když však ztráty zašlých let

v krátkém jejím svitu čítá,

v tok zoufalství padá zpět.