JINÝ ROZHOVOR

– Kdybych byl svoboden, vzal bych hůl

a všecko svoje do baťochu.

Ještě jsem neviděl světa půl!

Ze svého štěstí pouze trochu.

Dveře bych otevřel, šel bych, šel

až k zelenému moři dolů:

růžový keř by rozpučel

na holé stráni mého bolu.

– Kdybys byl svoboden, šel bys, šel,

jak všickni chuďasové chodí –

ale ty věru bys nedošel

ni do přístavu velkých lodí.

Svobodu vezmeš si, když ji chceš,

a nohy nechodí ti ztuha,

leč světa vezmeš a dobudeš

jen se smělostí dobrodruha.

– Kdybych měl odvahu, shodil bych

kabátek panský, panské zvyky,

do dlaní plivl bych si a dych’

a vyrazil bych z republiky,

vsadil bych na práci, sval a krev

poslední groš, na velkou kartu:

vydal by železný světa řev

dolary pro mou krásnou partu.

– Kdybys měl odvahu, v zubech nůž,

konquistadorů srdce dravé:

šednoucí nedohoní již muž,

co mladík prospal v době pravé.

Změklé máš svaly a srdce mdlé,

krev pouze na sny postačí ti:

tělo tvé slabé a usedlé

nemůže svět si podrobiti.

– Kdybych byl mlád, ach, ba pravda, mlád,

neseděl bych tu, nerozprávěl;

v sibiřské Klondyce právě snad

teď zlatokopův stan bych stavěl.

Člověče dobrý, řekni však,

zda vědělo by moje mládí,

co muži vypráví starý vrak,

jejž příboj bije, dráždí, hladí?

– Kdybys byl mlád! Nač ten planý vzdech?

Nevstane mrtvý, leží, leží.

Živému korunu snů však nech,

v ní zpívá ještě život svěží.

Až touhy vyhasnou, zbledne sen,

životu bude odzvoněno:

po věcech sladkých ti zbude jen

vzpomínka šedá, prázdné jméno.

– A hořký zbude-li v srdci žel,

že jedna touha marna byla,

ta, kterou život mi zahořel,

jak v slunci zlatonosná žíla?

Co snu a touhy mi platen dým,

nač rozkvetly mi klasy plané,

vím-li, že pohádku nezměním

v skutečnost žatvy požehnané?

– Co všecko nechtěl bys, tuláku,

v počasí špatném na rozcestí,

kde bědné plemeno chudáků

nepozná nikdy, co je štěstí!

Byť sil jsi neměl již, nebyl kos,

do srdce nevpusť resignace:

snad ještě zbývá ti šťastný los

anebo strýček v Americe!