JINÝ SENTIMENTÁLNÍ SONET ZA PODZIMKU.

Má drahá duše, cítíš, podzim dých’...

Stesk v pole leh’ si, z žlutých lesů zavál...

Je slunce úsměv mdlý, jak dokonával

by v širých dálkách, mlhou zalitých...

Však jara záře zbyla v očích Tvých,

v nich najít sny své vroucně jsem si přával,

když duši mrazí chladných větrů nával,

by aspoň na chvíli hřál květný jih...

Ten čas by přišel jako zjevení,

jež dýchne v zrak a sladce city zmámí,

a bílé mlhy v světlo promění –

Pro chvíli tu bych šel pln pokory,

šel trním, kamením a roklinami,

šel polem pustým, šel bych přes hory.