Jiný zlomek z téže doby.

Znáte-li pak ono dítko stínu,

patníků a práhů poupátko,

jemuž peníz bleskne-li se v klínu,

rumění se líčka na krátko?

Onu dívku tichou, rusovlasou

vidíš-li tam sedět na rohu,

obklopenu kvítí pestrou řasou,

vetchý šat jí padá na nohu?

Ona vzpomíná své matky chudé,

u chorobě věčné kvílící –

jedna lilje, ta jí vždycky zbude,

i tu prodá, slzu na líci – –

Od červánků do červánků buší

zchudlý dělník pádným ramenem,

však mu nelze hlady milých duší

ukojiti potu pramenem. –

Kmet, co někdy vlast svou krví junou

před nepřátel hájil pohromou,

opírá teď harfu chudostrunnou

o nohu svou tamo o chromou.

V bídné krčmě při řinkotu žbánků

veselí svou strunou spitou zběř

a tak hrává denně do červánků

za mizerné sousto, za haléř.