Jiří.

Vám žena, Jiří, hladem, bídou zmírá

vždyť také víte, co jest hlad a nouze,

své srdce obměkčte, jest slabá, bledá...

A Jiří dolní ret svůj stáhl pouze.

Vím, Jiří, vím, že zradila vás všecky,

že žalář zkusili jste a pout hrůzu,

však jest jen žena a teď žalem šílí...

A Jiří spínal mlčky svoji bluzu...

Jste jako kámen! Vzpomeňte si přece,

že její obličej jest sešlý, bledý,

jenž dřív vždy zářil. Ani to ne, Jiří? –

Tak poraďte jí, co má činit tedy? –

A Jiří vrhl vzteklý pohled stranou,

jak dravec, jenž se k skoku právě chystá.

Pak děl však klidně, hlasem jak led chladným:

„Co Jidáš dělal, zradiv Židům Krista?”