Jiří král, a Vaněk Všeboj.
Poté strašné době,
Když se množství mrzkých bludů,
Hrozných strastí, bíd a psot,
Skrze zlosti vzteklých rot,
Jako zsudů
PoČechách a poMoravě
Všudy rozvodnilo,
Tak že zde, jak vtmavém hrobě,
Truchlivo a smutno bylo:
Jakýs Všeboj v Jaroslavě
Mezy svými,
Bratry spojenými
Se jak jasná hvězda stkvěl,
Též y uvšech slovo měl.
Ale král,
Ješto sprvu kališníkům,
Více než jich odporníkům
Kruce stál,
Prorozličné zlosti,
Kyselosti
Jejich vyšších hlav
Vnemilost je vzav,
Vaňka, jenž vždy dál a dále,
Kvyšším stupňům šel,
Byť ho lapil, neustále
Vidět chtěl.
Dálo se, že Jiří král
Jeda nalov zvěř y honě
Shlédl byt Vaňkův ssvého koně.
Byť ho trochu nazub vzal,
Nejsa syce
Jako sprvu více
Přítel kališníků,
Posvém věrném komorníku
Tak mu psal:
„Pane Vaňku! vosmi dnech
Udvora se dostavíte,
A zotázek těchto třech
Sám mně ustně zodpovíte.
Předně: vkolik let
Bych as objel kolem svět?
Potom, začbych stál? a pak:
Co sy myslím? Totoť však
Nesmí pravda býti.
Hleďte nase pozor míti,
Ať vše uhodnete,
Syce městem naopak,
(Aby kousek zato stál,)
Naoslíku pojedete.
Tak má vůle. – Jiří král.“
Prach a broky! což se stalo?
Jakýchž se tou cedulí
Všebojovi nadělalo
Tartasů a brykulí?
Dnem y nocý ho to hnětlo,
Mozek jemu vhlavě pletlo.
Zrána, jak své jasné tváře
Ukázala zorní záře,
Doměsta hned jde,
A se zde
Všechněch professorů
Zučených svých zborů
Snažně ptá a všecky zve.
Škoda práce! ba tať tam!
Všickni hnedle sem y tam
Pokněhách se shánějí,
Dostarých se dávajíce,
Vjednom donich brejlajíce,
Div se nezfanfrnějí. –
Což vše naplat? ovšemť že
Tito páni vše, co se
Všudy vsvětě dálo, znají;
Písek vmoři spočítají,
A vše vědí – jen to ne.
Všeboj, věda coprv, zase,
Slehčí kapsou, domů jel;
Aniž čáky, že vtom čase
Ňák se zoka vydře, měl.
Kamž má chuďas nyní jíti?
Neb co předsevzýti?
Pryč se dni a nocy braly
A co voda utíkaly.
Vida, že se časy krátí,
A žeť se den podni tratí,
Strachy sechl a bledl co stěna,
A co vodní pěna.
Vmyšlinkách těch zmatených
Vyjde kvodě,
A zde chodě
Vchládku dubů zelených,
Lístím krásným oděných,
Stejská sy, a vždy jej hněte,
Žeť se ztoho nevyplete.
Vtom mu všecek pomoučilý,
Čiperný a zčtveračilý
Mlynář Strýc
Vyjde vstříc.
Všeboj pro své vyražení
Začasté se kmlejncy brával,
A se vřeč a vhovoření
SStrýcem, rád ho maje, dával.
„Aj, aj, dí Strýc: Jemnost pane!
Tuším ňák se trápějí?
Jejich tváře malované
Ňák dnes barvu tratějí.
Čímž to, že dnes tam y sem
Všecek smutný chodějí?
Snad je lístek vruce souží?“
„Tak jest tomu, milý brachu,
Vece Všeboj: ach, jáť jsem
Všecek spleten a pln strachu.
Král náš vědět touží,
Vkolik asy let
By mohl objet kolem svět;
Pak zač stojí sám;
A co sobě myslí. Však
Toto nesmí pravda býti.
Běda! jáť se mám
Napozoru míti,
Bych vše uhodl, syc mne dá
Naoslíku naopak
Poulicých městem vésti.
Což se tobě otom zdá?
Podívej se, vosmi dnech
Již se ztěchto všech
Třech otázek mám vyplesti.“
„Ha, ha, dí Strýc: Jemnost pane!
Hřička ta jim hlavu hněte?
Takť se leckdys vsvětě stane,
Že lva malá muška zplete?
Tři otázky! kus papíru!
Nasvou víru!
Nic sy ztoho nedělají.
Vždyť okráli povídali,
Žeť ho nikdý nevídali?
Nyní mně svůj oděv dají!
Tedy vmalý čas
Uhlídají,
Žeť se, nežli přijdu zas,
Zevšech pletek vysekají.
Zvšeho zaně zodpovím;
Ať y zrohatím,
Když zakrálem nepojedu,
A jich zléčky nevyvedu.“
Vvesnicých se rohů náši,
Hůř než smrti ssatanáši,
Hrozejí sedlácy.
Ti sprostácy!
Vměstech, kdež víc vtipu mají,
Jen se tomu usmívají.
Všeboj hned svůj oděv vzal,
Jejž y sradostí
Mlynářovi dal.
Strýc se svelkou chtivostí
Hlavy trochu své přimoučiv,
A se sVaňkem porozloučiv
Přímo kdvoru bral.
„Vizmež nuže, vece král,
Jestliž pravdu mají,
Ovaší což učenosti,
Důvtipu a rozumnosti
Vůbec povídají. –
Rcetež tedy, vkolik let
Bych as objel kolem svět?“
„Když sy koně svého záhy
Rovně ssluncem osedláte;
Naněmž nevykročíc zváhy,
Pohorách a dolinách
Cválem pojecháte,
Včtyrmecýtma hodinách
Všecko všudy vykonáte.“
„Nyní ale propovíte,
Co myslíte,
Začbych já, váš Pán a Král,
Asy stál?“
„Toť mne věru nejvíc hněte,
Můj y mozek vhlavě plete.
ZaJežíše Pána židé,
(Vímeť syc,
Že vždy tito lidé
Rádi levně kupovali,)
Třidcet stříbrníků dali.
Pročež nedám zavás víc,
Nežli třidcet bezjednoho.
Zatoť mám, že žádný král,
By svět dobyl obojí,
Zatak mnoho,
Začež někdy sám Pán stál,
Jakživ nestojí.“
„Hrome! vece Jiří král:
Komužby se mělo zdáti,
Žeť já nemám zavíc státi?
Nyní ale zavolejte
Rozum, vtip a učenosti,
A se napozoru mějte,
Ať to uhodnete;
Syce předce bezmilosti
Naoslíku pojedete.
Což sy myslím, ale však
Aťžiž není tomu tak?“
„Ať jsem lhářem!
Dí Strýc: když sy nemyslíte,
SVšebojem že hovoříte.
Ovšem! ale není však
Pane králi tomu tak.
Neboť jen smlynářem
Všebojovým hláholíte.“
Tuť se Jiří král
Řeči mlynářově
Jaknáleží smál.
„Což pak tobě,
Milý brachu, vece král:
Zato potěšení
Své y mysli vyražení
Dáti mám?
Buď na místě Všebojově,
Nechť pak tvůj pan Vaněk sám
Naoslíku hesky sedě
Poulicých městem jede;
Čili nemá, kdo chce žíti,
Také sýti?“
„Chraň Bůh! jakžby se to mohlo státi,
Praví Strýc: vždyť neumím
Ani čísti ani psáti?
Tohoť sy však vyprosým,
(Neboť stím nic nezkazýte
Ani země nezchudíte)
Aby dnešní lest
Najevo se nedostala,
Alebř se všecka čest
Panu Všebojovi vzdala.“
Král dal Vaňku poručení,
Aby Strýce ksobě vzal;
Hodné jemu vyživení
Donejdelší smrti dal.
Pak že Všeboj naotázky
Zodpovídal bezpřekážky,
Všudyť se to rozhlásylo,
Slávu jeho rozmnožilo.