Jiří Popel z Lobkovic.

Na Ličkově, na svém hradě,

Který z hustých lesů čněl,

Vězeň o žízni a hladě

Slavný Popel zdlouha mřel;

Neb ho králi v podezření

Uvrhnulo mrzké vření

Jeho dávných nepřátel.

Boheš těchto nejkrutější

Si jej na ostrahu vzal,

A že vězeň mdlý a mdlejší,

S radostí se doslýchal.

„Tu kde pozvedal své hlavy,

Ať se staroch ve tmě slaví!“

Říkal, a všech oslýchal.

Mučeného tělo sešlé

Hrobu svého hledalo,

Vědomí však doby přešlé

Duši jeho zvedalo;

Aby slynul přede světem

Opět ctného jména květem,

Skonati mu nedalo.

Jediná ta žádost jeho

V žaláři mu ruší sen,

Jakby smířil krále svého,

Přemítá i noc i den:

Tu jest jednou ve svém bdění

Z hlubokého přemýšlení

Blízkým dupem vybuzen.

Věžní závory a dvéře

Rozražuje síla ruk,

Ve spěchu se k němu déře

S pochodněmi drábů hluk;

Ale hledy jejich jasné

Jeví navštívení spasné,

Nenesoucí nových muk!

Hradeckého v jejich čele

Vidí jeho matný zrak,

Věrného vždy těšitele,

Co jej pojal věže mrak;

A než Popel vstana z lůže,

Co mu nese, ptát se může,

Osloví jej onen tak:

„Blaze tobě, milý pane!

Štěstí se ti vrátilo,

Vězení ti křivdou dané

Nenadále zkrátilo!

Nepřítele strážce tvého,

Bohše nelítostivého.

Boží rámě schvátilo.

Letěl dnes dle svého zvyku

Objet hradu v ranní čas,

Divý u divokého ryku,

Až byl oře posed’ ďas;

A jak zuřivě jej krotil,

Po skále se s koněm skotil,

Krkavců a vlků kvas!

S nevolí jsme jeho zlobou

Mučena tě věděli;

Zdařilo se dnešní dobou,

Čeho vždy jsme hleděli.

Jeho hlůzu prchlou víme,

S radostí tě pána ctíme,

Padouch, kdo jí nedělí!“ –

„„Zdráv buď! zdráv buď, milý pane!

Opět budem’ tvými slout!““–

Tak lid volá, slza kane,

City plynou v jeden proud;

Všickni se co k otci derou,

Dávní láskou, dávní věrou

Odepat mu tížných pout.

Ale Lobkovic jim velí:

„Netkněte se rukou mých!

Žel vám, že jste semo směli,

Zrádci velitelů svých!

Šetřit jest mi slibu svého,

Též mým vrahům podaného,

Nehleděti spiklů zlých.

Vězte! já jsem slavně zrozen

V rodu mého lůně ctném,

Nechci býti vysvobozen

Dobrých lidí zločinem!

Tudíž do Pražského města,

Ku králi buď vaše cesta,

Toho zpravte o tom všem!

Mne však nechte tuto dlíti,

Nevina až vzejde má,

Až mi dáno se ctí jíti

V tovaryšstva bývalá!“

Takto stařec pravil přísně,

Odvrátil se z jejich tísně,

A kles’ na kolena svá.

Hradecký a hejno jeho

S podivem naň zírají,

Muky jejich pána ctného

Srdce želem svírají.

Neosmělují se více,

V duchu s ním se žehnajíce

Zpět se odebírají.