JIŘÍK LOUDAL.

Cinká, blinká umíráček

Jiříkovi na cestu.

S úzkostí jde ubožáček

nebeskému ke městu.

Kuřátku on neublížil,

dobrák býval od kosti,

ve všem se však loudal, plížil –

to mu dělá starosti.

Jednou potkal v sníh a sloty

hocha; bosý byl jak trs.

A co Jiřík? Zouval boty,

než se vyzul, hošík zmrz’.

A tak vše, co dobře činil,

mělo vždycky jeden kaz:

Všechny dobré skutky špinil

lep a smůla, kolomaz.

Teď, co mine noha nohu,

bílou cestou stoupá výš,

na soud kráčí k Pánu Bohu –

čekají naň dlouho již.

Na prestole démantovém –

Jiřík cloní oko mdlé –

vládne Bůh Syn mocným slovem,

po bocích dva andělé.

Pravý anděl zdvihá knihu,

skutky jsou v ní zapsány;

levý váží provin tíhu,

které byly spáchány.

Jiřík hleděl na jazýček:

míska dobrá padala –

tu cos přihodil čertíček –

bác! a spadla míska zlá.

Poklonil se Jiřík Pánu,

k peklu kráčel zadumán,

z daleka mu čerti bránu

otvírají do kořán.

Tu kdos volá: Jiří! Jiří!

Jiřík ostal státi bled;

Anděl s nebe k němu míří.

Stal se omyl! Vrať se hned!

Vejdi v ráj a zanech smutku!

Archanděl byl zmýlený:

Čtyři listy dobrých skutků

byly smolou slepeny!

Milý příteli! Té zkoušky

v nebi hleď se vystříhať!

Zvláště dluhy své a dloužky

beze smůly vždycky plať!