JIŘÍKOVO VIDĚNÍ.

Měltě Jiřík vidění –

ne to není k věření!

kdo však by se hádal s Jírou,

jak to asi s jeho vírou.

Veršovcem byl v komůrce,

živ jen suché o kůrce,

lampička mu chudou září

bledou osvětluje tváři.

Pero maje za uchem

stoupá srdce rozruchem,

po nebeských krajích bádá,

myšlénky si v kytku skládá.

V tom tu z díry jedna, dvě –

celý řad se myší tře,

na dvou zadních poskakují,

veršovci se k nohoum snují.

I toť mela proklatá,

jakou vedou myšata,

jakby vyšly na poradu

vystupují po dvou v řadu.

Napřed s dvěma praporci

na klasovém toporci

myšky dvě si vyšlapují,

z klasův zrnka vykusují.

S nimi slávy pro krásu

snujíc vléčky ocasů

myšky hopcou ulízány,

kroutí se jak dvorské panny.

Z pavučiny šlejíře,

drobty mlsků v papíře,

mlaskají si, klepy kují,

jedna druhou olizují.

Za těmi si kráčí zas,

z šupin zrní maje pás

jako panoš vyšňořený

myšák slámou ověnčený.

Jako trofej špeku kus

rytířský ten slamotrus

vzhůru zvedá, křičí sláva

a po dámách pošilhává.

Za ním dva zas myšáci

jako ňácí dvořáci

pyšně sobě vyšlapují,

vážně diplomatisují.

Křížáci dva pavouci

jako řády lesknoucí

v zásluze jim prsa slaví

z pavučiny na hedbáví.

Za těmi pak šediv, stár,

moudrý jakýs kráčí pár,

za brejle jim střepy-sklíčka

šilhající kryjou víčka.

Každý v packách pergamen

musea co vážný člen

drží a v něm slabikuje,

po kousku jej ohryzuje.

Dobré chuti myšáci,

tak se lístky převrací,

jen ať chuť vám nepokazí,

oslí kůže časem srazí!

Za těmito učenci

slaměnými pod věnci

generál na kůrce sedí,

mračně kolem s ryzky hledí.

Za ním myšat stoupá řad,

zbraně v předu, zbraně v zad,

žabí špárky, hadí zoubky,

stébla i zaječí chroupky.

Všude kníry na straně

namazané v smetaně –

nad vojem jak prapor víří

větrem křídlo netopýří.

V tom tu spatří generál

kočičí chlup opodál –

dobyli jej na bodáky,

byltě vám to šturem ňáký.

Boj ten málo krve stál,

jenom statný generál,

když tam na své ryzce pálil,

přes kočičí chlup se svalil.

Měly radost myšata,

poslaly hned pro kata,

aby oběsil ten chloupek

za nit na popravčí sloupek.

Tu však pero přeruchem,

jejž měl básník za uchem,

na zem mezi reky slétlo

a jim všechnu slávu spletlo.

Do děr všechny zahnal strach,

zůstal po nich jenom pach,

básník pro brk křivě záda

bruče tyto rýmy skládá:

„Jak vás ten můj husí brk

strachuplny do děr strk’,

vždyť netepe na krunýře,

škrábe jenom na papíře.

Až to na vás přijde zas

prováděti nový špás,

hloupí myšáci a myši,

buďte raděj v děrách tiši!“ –

To měl Jiřík vidění,

když se oddal básnění,

kdo dát tomu nechce víry,

ať se na to zeptá Jíry. –