Jiřinkám.

Vonným vzdechem podjeseně

když se začnou listy chvět –

ten Váš rudý, smutný květ

klonící se tiše k zemi –

ve svém snění dražší je mi

nade všechen krásy vznět!

I když v mlhách zamyšleně

třese se juž každá sněť,

luh a hvozd kdy jest juž němý –

přec v tu pozdní chvíli vždycky

hnete mými perutěmi

víc, než chladný úsměv lidský,

jímž Vás vítá skoupý svět!

A já dost jsem šťasten, denně

když Vás zřím se v parku skvět!

Vy mé hrudi dáte vzlet,

že jí z hloubi v sladkém snění

zápal víry tryskne hned,

a že nad žlutými listy

píseň má – jak motýl čistý

v zářný azur podjesenní

vzlétne ještě naposled!