JISKROVÁ STANICE.

Je temná noc.

Hrst elektrických vln.

Divoký Eliášův oheň.

Skřek měkkých hlásek,

s připojením samohlásek,

souhlásek:

„pg, řů, zdr, gp a ři,“

zeleně bledě zazáří

špice

jiskrové stanice.

Slabého blesku sln,

a mnoha jisker křik.

Cvičený sluch do mozku odvádí,

že v tento okamžik,

telegram zachycen:

„Zde Moskva.“

Praha přijímá.

Nástup je rudých vojsk.

Rudá je Evropa,

rudá je Asie.

Jak krásně zní,

když zpívá do noci,

jiskrová stanice.

Na verst až tisíce

diktuje ruka soudruha,

soudruha, dělníka,

vítěznou symfonickou báseň,

aby jí v stejný okamžik

naslouchal Berlín,

Washington,

nešťastná Budapešť,

nešťastný Mnichov,

Cařihrad

a hrdá metropol

peněžní Anglie,

aby jí naslouchal

svět celý, plný zoufalců.

S láskou a něhou

druhý den

předčítá otrok bratrům svým,

při svíčce,

lampě čadící

o velkém vítězství.

Na poli za pluhem,

jde oráč blaženě,

a soustruh v továrnách

již tvoří zásoby,

jež brzy převezme

lidový komisař

pro Novou Společnost.

Do temné noci zní

jiskrová stanice,

bez drátu telegraf.

Redaktor, metteur, typograf,

papír a strojmistr

pomocí olova,

tiskařské černě,

rotačky,

vzkřiknou svou radost do světa:

„Blíží se odveta“

zní věta

ta.