JISKRY NA MOŘI.

Je noc a loď má na moři,

té pláni černosklenné;

jen hloub’ když boky zaoří,

na tisíc jisker zahoří

po vodě rozperlené;

ty hasnou – zas je temno.

Loď letí – ticho; po boku

to sýká jenom v hluboku.

To nesýká, to vyptává

se na mne vlna zvědavá,

to vlna lodi šepce v sluch:

„Jaký to jede divný druh?“ –

„Já nejsem žádný divný druh,

mnohý jen bol mi dal pán bůh

a jaký, loď ti nemůž’ dít,

to musíš zpět mi domů jít

a domov můj tak v dáli je –

jak, má panenko, tam ti je?“

Má milá sedí v komoře

a myslí dálné na moře;

a hledí v nebes pokraji,

jak hvězdy tam až padají.

A když se hvězda svíří v pád,

mne pozdravuje na stokrát

a při každičkém pozdravě

zatřpytí v hvězdy záplavě

se slza v černém oku.

A tak co večer sedí tu,

co posléz v hvězdném zákmitu

po jejím dlel jsem boku,

a tomu již dvé roků. –

A neví oko nižádné,

co hvězd do moře zapadne,

a neví nikdo ve světě,

jak dvé se očí uhněte

za takových dvé roků.

Napadlo hvězdic do moře,

má loď tak mnohou vyoře,

já hledím, jak to prýská;

a když se hvězda zatřpytí,

na tisíc slzí osvítí,

pak hloub’ je na vždy shasí

a loď má dál jde v temno.