Jisté chvíle.

Jisté chvíle vždy se v srdci nosí,

jisté chvíle jako žebrák jsou,

který u vrat o almužnu prosí

znaven cestou, chladem, nocí, tmou.

Těžko jest jich zapomnít, jsou živé,

z květů mluví, oblaků i knih,

větry kvílí v jejich jízdě divé,

dětí hovor v nich i děvčat smích.

V nich je život, v nich je umírání,

skutečnost v nich přestává být snem,

v nich je síla, odvaha, vzruch, plání,

kde si hrdě řekneš: Žiju! Jsem!

Málo má jich žití, jsou však přece,

jediná z nich stojí za to, žít!

Jediná nechť byla perla v řece,

jediná nechť v mračnech hvězdný svit.

Tím že byla, vše jest vyplněno,

třeba krátká, třeba pouhý mžik;

od smrti zde berem život v leno,

s takou chvílí však i za smrt dík!