Jistota.

Konec je tedy pohádky,

kterou si každý z nás tvořil.

Přišel jen rozkaz překrátký,

pohádku pěknou nám zbořil.

„Nepřítel od nás mil jen pět,

setkání s ním jest snadné. –

Nabijte pušky – a pak vpřed!“

Kdo pak as první z nás padne?

Chvějící ruka nabíjí

hlaďounké patrony bílé.

Za tmavou lesa linií

osudná čeká nás chvíle.

Přišla i jiná znamení:

Granátů, šrapnelů těla

koníci táhnou znavení –

potravu pro řvoucí děla.

Na pravo dvorec spálený,

jinde jsme okopy shlédli.

Zajatec kdesi chycený,

naši ho eskortou vedli.

Zdaleka slyšet hřmění děl –

srdce se úzkostí chvěje.

„Do ohně jdem,“ tak šepot šel...

Kamarád zahučel: „Zle je.“

Konec je tedy pohádky,

kterou si každý z nás zpíval.

Mnohého za čas překrátký

zaleje krvavý příval.