Jít věčně v slunci – po stínu bys volal,

Jít věčně v slunci – po stínu bys volal,

a v stínu jít – on, možná, by tě zdolal.

A proto jas i stín a žal i slast

se na život ti stele, na duši,

jak vzpruha radosti i klamu past,

a v žití zlu i dobru přísluší

díl z tebe. Kdo by v zmatky nedělil

a v tiché přemýšlení dnů svých tíž,

ten sotva věděl by, že život žil,

a bez poznání k hrobu spěl by blíž.

Neb život širý lán je v prostoru,

jenž svěřen ti, bys na něm sil a žal –

a jednou, oči upřev nahoru,

kde modro je, svou duši odevzdal.

Hrst klasů z lánu svého poneseš

na boží soud. Tam ruka zváží jej

a pohled spravedlivý zatkne se

pak bodavě v tvé duše obličej.

A hluch-li klas tvůj, v nebe nevejdeš!