Jitka.

„Zastav, divý nevěrníče!

Ty jsi Jitku zapomněl,

Věčnou oddanost jí líče

S věrnou láskou žert si měl.

V jejím jméně já tu stojím,

Zodpověď se mečem svojím!“

Tu se Lubor hrdě supí:

Kdo mé kroky stavit smí,

A mé zvolné skutky tupí?

Odkrej se mi jízlivý,

Kdo tak drze k půtce zoveš,

Ve vlastní ať krvi ploveš!

„Pohleď na štít, znám jest tobě,

Nevěsty tvé bratr jsem,

Z Prus já v pravé této době

Navrátil se v českou zem;

Proto spusť své hledí, pravím,

Nech, ať Jitku hoře zbavím.“

A již Lubor v půtce běsné

Na mládce svůj soptí hněv,

Zbodne jej, ten k zemi klesne,

Proudem se mu valí krev;

Lubora však hrůza jímá,

Trna přilbici mu snímá.

Běda! zří, an oko hasne,

Jenž ho ctilo nade svět;

Slyší usta jindy spasné

„Lubore,“ dít naposled;

Jitka padla mečem jeho

Mstíc a skončíc bolu svého!