Jitrem

Vsi zasmušile z rána dýmají

černými kouři nad střechami...

Leč zelenají stromy, ticho luk

a polí zlatě zpívá útěchami.

Jsou vody bystré prudké vášně žen,

den jarní tkne se tě, jak ruka bílá,

že úder ucítíš, ba zdá se ti,

to z vůně narcisu se rodí duše milá.

Intimních časů hovor duchový

ti zašlá slova v duši znovu křísí.

Ty usmíváš se však, vždyť sny jsi snil,

jichž naděje zas žily jako kdysi.

I zbytky šedých sněhů, zeleň trav

lehounce, křehce jarní vítr hladí.

V pupencích, v bílých květech, v jehnědách

to zasmálo se, zatančilo mládí.

Tak náruživou mluvou, rukou neznámou

z trav zelených to písmo květin zázrak píše,

mátohy stínů od lesů, jež pod oblaky jdou,

měnivé hloubky vod, zářivé kopců výše.

Cos v hloubce bolí též, neb radost v rozpuku

chce květem obalit tvůj život holý.

Nuž věz to, poutníku, příteli pokorný,

tvá duše kvete-li, že srdce bolí, bolí...