JITŘNÍ LOV.

2026-05-02

To bylo za jitra ve hloubce pralesa,

voněly mechy kol a kapradí a staré borovice,

v dálce se břízy svítily, jak na oltáři svíce,

a nad vším byla rozepiata nebesa.

Lehoučký vítr s trav a listů rosu stíral,

a každý květ se žádoucně ke slunci otevíral,

sama lehkost bylo vše a jásání a vznos –

bažanti z lesa kovem smáli se, a v houští hvízdal kos...

Jenom na straně západní se nížil vlhký dol,

kde zvolna chladem sychravým se vlekl temný stín –

tam potok teskně naříkal, a kolemkol

stál jedlový les zapředen do temných pavučin.

V něm drsně zpíval divný pták od půlnoci až k ránu,

byl slepý nenávistnou tmou a světla neviděl,

pařátem vztekle v kůru tlouk’ a zobák z mědi měl

a prsa samou ránu...

Vyběhla žínka z háje bříz do dolu v lehkém skoku,

ve vlasech měla jahody a plavuň kolem boků,

ret rudý chvěl se úsměvem, jak jiskrou pohled též,

byl stříbrná číš tuhý prs a tělo zlatá spěž.

Luk měla v rukou napiatý a střelu jedinou

a skrývajíc se za stromy chvátala jedlinou,

k potoku připlížila se, v něj tiše vstoupila

a ostrým šípem na jedli černého ptáka zabila.

Tančily břízy radostí a voda smála se,

a vítr v lese probudil písničky stohlasé,

před žínkou tráva šuměla a rosou zářila,

tloukla ji květy do kolen, jak cestu zpátky vážila,

a jedlí šum ji provázel, stlal vůni v chůzi bor,

nejkrasší skladbu započal do kroků ptáků sbor –

a slunce zrudlé radostí na hory rychle vstoupilo

a celé nebe do šíra ohnivou krví zalilo.