JITŘNÍ MLHY.

Vše zmizelo. Noc temná zvolna bledne

v tu bílou noc, v poušť mlhy neprůhledné,

jež smývá stín i světlo s tváře světa

i nadsvětí, jak výdech Morany.

Kdež hory, háje, města? Po všem veta,

i zbyl jen šerý přízrak Nirvany.

Zrak nadarmo se v bílé hloubce topí

jak tonoucí – a slepě hledá stopy

těch zjevů známých, s nimiž srostlo žití

a myšlení; kam poděly se kol?

Jakž oka šíp by stačil ku odkrytí,

když samo slunce marně kmitá v dol?

Kde vzplanulo, zrak nevidí, jen hádá.

A přece jest to slunce, jehož vláda

v tom carstvu světů, jemuž náš se koří,

jest jasu, žití, krásy pramenem!

To velké slunce spanilé tam hoří

svým věčně blahomocným plamenem.

A vysýlá přec marně svoje žáry

v chlad mrazivý a líbá clonou z páry

tvář země mrtvou, skrytou, bez pohnutí,

a marně vzbouzí těžký její sen!

Kde hledá žití, zří jen zahynutí,

a místo země moře bílých pěn.

V tu propasť mlh – tam krásná země klesla

jak zhlcená loď bez plachty a vesla.

Vše zmizelo, a hruď se úží steskem;

zřím náhle, jak to moře mlhové

se slepě valí po národě českém

a jak v něm tonou strážní duchové...

Zřím oblak lží, ten samum šalby kleté,

tu potopu, jež s tváře vlasti mete

rys její každý dědičný a rázný,

zřím línou smrť, jež morem dusí vzduch,

vzlet sráží v bahno, jehož výpar zkázný

v noc vlčí mlhy ztápí český luh.

Toť pouhý van – však nad zeď tvrze tužší;

toť skoro vid – však těžký žalář duší;

toť bílý stín – však temné kletby sídlo,

v něm nezřít paprsků ni zásvitů!

Ó nadšení! kde plazí se tvé křídlo?

Zda poznáváš svůj národ Husitů?

Vše zmizelo – vše v slizkou mlhu mdloby

se rozbředlo, vše v stíny bez podoby

se přerodilo, co v nás žilo vznětem,

co z činův otců dštilo jiskrami!

Kšaft dějin, svatou krví psaný dětem,

je smazán vodnatými parami.

Již nevidím... Kde stanul národ český?

Kam spěje, kam? – V tom zlatavými blesky

tu, tam se otevřelo mlhy moře

a hroty chrámů svitly sálavě.

Ó ještě stihla, ještě našla zoře

ty zářné znaky naše v mrákavě!

Hle – naše perutě! hle – naše vesla!

Slyš – stokrát zapřená a věčná hesla

všech národů to, jež kdy ctily sebe,

ta nám zas mládím novým hlaholí!

Jas pravdy dosud sluncem šlehá s nebe,

v něž tužby naše dosud vrcholí!

Hle, dosud ční tu pyšné naše chrámy,

a naše česť – ta dosud žije s námi!

Hle, trčí dosud nad mlhy a klamy

ty naše cíle, vzletny, výslunny,

ty českých ideálů drahokamy,

ty hroty nejdražší nám koruny!

A dosavad vře v naší české krvi

tep nadšený, ten odvěký a prvý,

jenž čela přímí do výsosti smělé

z mdlob, v nichž se choulí věštci podvodní.

Svěť, slunce pravdy, na národa čele

a veď jej vznešenou svou pochodní!

Ten lid, jenž statky dal a krev svou cedil

kdys za pravdu, ten lásku k pravdě zdědil,

a vystrojte mu lež i v ornát zlatý

či v Musy háv či ve královský nach,

však za pravdu mu hrozte třeba katy:

před pravdou klekne – ve svých otců prach.