JITŘNÍ MODLITBA...

Rozdněním se probouzej

Město, spící v zrudlé páře.

Něco lesku, něco záře,

kamenně když hledíš, staře,

do ztrnulých rysů vrej!

Obloha se promodrává...

Stromy, věže v obzor ční

do výše, jež rudě plavá

hoří v záři sluneční...

Vstali slabí titáni...

V okovy své buší více,

podráždění v svítání

napínají zřítelnice...

Slunce dráždí, pouta rve.

zář nám vlívá do krve,

zdá se pouta křehká tavit,

vášeň k činům rozřeřavit;

naším ženám lože sbijí,

odkvést dá jím, plodem růst,

mroucím, v dětech svých již žiji,

naděj’ kouzlí kolem úst,

děti dne křtí blesky svými,

z ducha, srdce zrozenými...

Mizí temno... Protáhne

svoje nademěrné údy;

kam jen ztrácí se a kudy,

aniž koho zasáhne?

Úklad v temnu ukryt jest,

ukryty jsou pochybnosti,

zvetšelé a marné ctnosti,

hroby hříchů společnosti,

vychytralá, zpupná lest...

V podsklepí svůj tají dech.

Skrývá se za temnou masku.

Musí vzbouřit v ztuchlých zdech

závistnou a smutnou lásku

vyděděnců k mocným všem,

horkou záští skrápět zem!...

Probouzí se rozdněním

Město. Vzeplá slunce stejné,

stejně živné, stejně hřejné

na rozdílné zrozením?