JITŘNÍ PÍSEŇ.

Luna, věčný samotář, v závoj halí bledou tvář, –

nad horami začíná rdít se vatra Zořina.

V zlaté stáji za ní slýchat ořů ržání,

kvapí k zapřahání Heliova družina.

V ohnivý vůz mladý Den sedá, Zoří ověnčen...

Počíná zas nový trud, v nové touhy, v nový blud

bláhové se srdce řítí, kde mní rajské prahy zříti,

starých strastí vlnobití ztišilo se poněkud.

Cestou, kde jsem včera kles, třeba znovu vléci dnes

Božetěchův těžký kříž, – kéž by aspoň hvězdám blíž!

Svůdnými bych vidmy zmámen nezbloudil, sem v štěrku kámen

sešli, Pane, jeden pramen světla, jemuž vévodíš!