JITŘNÍ PÍSEŇ V KRAJI PRACUJÍCÍCH.

Vstal něžný červánek na nebi blankytovém,

sen noci poslední chvěl ještě haluzemi.

Hlas zvonů kovový se nesl velkým slovem

v paprscích slunečních a pozdravoval zemi.

Zem’ vystoupila z par jak svěží dívka mladá,

v travnatých úbočích jí rosa třpytila se

jak slzy démantné; a nekonečná vnada

polností obilných se rozložila v jase.

A něha nesmírná se jitřním vánkem lila

do osluněných lích a klasy kolébala,

ze květů dýchala, ve hnízdech šveholila,

když země z paprsků si žhavý závoj stkala.

Tu ženci po cestách se k dálným polím brali,

jich kosy leskly se a slunce zrcadlily.

A v mocném rozmachu když na souvrati žali,

písněmi zašuměl kraj domácí a milý.

Jim zralá úroda se štědře v pokos kladla,

a hymna skřivánčí, jež pramenila s výší,

jim prškou lahodnou do srdcí tvrdých padla,

kouzelně zazněla jak náraz slastných číší.

A v šíru dalekém se tisíc postav mihlo

a tisíc myšlenek, modlitba v duších snících,

na tisíc přeludů se v parách k nebi zdvihlo,

za nimi rozpjaly se ruce pracujících.

Veškera úroda pod nebem červencovým

již velkým bohatstvím a tíží svou se kloní

do začernalých brázd a příštím chlebem novým

tak sladce v neklidný sen hospodářům voní.

Ovoce zrající již rdí se přislíbením

na větvi zelené, k nám dolů nakloněné.

Snad brzy upadne pod vánku políbením

všem kteří čekají, do ruky otevřené.

A kovův úroda, jež rostla v nitru země,

již člověk dobýval, do temných šachet schýlen,

z nečistých sloučenin se odděluje jemně

a květem rozkošným nám navrací se z dílen.

A barva živoucí, jež v luzích ohněm plála,

ve štětci malířově nové světy tvoří,

a snivá myšlenka, jež v rosném poli spala,

na plátně zobrazena do věčnosti hoří.

l slovo, mince otců v brázdě vyoraná,

v ražení novém zvoní do snů pokolení,

do ticha básníků, do azurného rána,

jak zvonů slavných nejslavnější hlaholení.

Tisícem útvarů, hle, hmota mrtvá zkvétá,

když člověkovy ruce jí se dotýkají.

Květ s květem snoubí se a v kytici se splétá,

a květy nejkrásnější mluví k nám o ráji.

Již často jako vás, ó šťastní hospodáři,

mne pýcha jímala nad rozvlněním klasů,

když pole měnilo se ve sluneční záři

v komnatu skvoucí, připravenou k hodokvasu.

A s vámi trpěl jsem, když unavené ruce

nad prací zoufale jste náhle založili

a zřeli v nedůvěře, neklidu a muce

na žatvu vadnoucí, nad níž jen vítr kvílí.

Znám tíhu vašich snů, jež navštíví vás v noci,

kdy bouře živelná se nade krajem vznáší,

zem’ pluje v oblacích, vrak bez vůle a moci,

a vaše naděje jak svíce ve tmách zháší.

Dnes jdete svojí žní s pohledy vítěznými,

a píseň lahodná se v duše vaše střásá,

jak harfa milostná zní tóny líbeznými

nad polem zvlněným, až nad oblaky jásá.

A krokem laškovným nad vámi slunce mladé

jak posel žití věčného jde hlubinami,

síť žhavých paprsků na všechny věci klade,

duhové perle loví mezi travinami.

Vám zlato trysklo z lůna země kamenného,

a vašim dětem korunami královskými

jsou věnce modrých chrp a máku plamenného...

A všem nám jitro otvírá se sliby obrovskými.