JITŘNÍ POLNICE

Mladosti,

jež obrozuješ svět jak jarní slunko,

jež životem pádíš jako ručej,

jež rozkvítáš v zornicích tvorů jak úsměv prérie,

jsi má láska,

již jsem si vykoupil

zkouškami a pochopením,

Orfeovými proměnami,

prožívám tvé nesnáze,

tvé průboje a vzlety,

jsem kronikářem

tvých výbojných gard.

Ač je mi šedesát let

cítím se jak dvacetiletý,

(vždyť je to jen třikrát dvacet jar)

neb duchovně jsem překonal čas

a planu rád pro přítomnost,

jež svádí k rozhledně,

s níž lze se toulat po širé zemi.

Legie mládí rostou

jak mlází, jež bují z hrobu dřívějšího hvozdu,

na místo zestárlých nastupují jaří,

někteří klesají při marši znavou,

leckteří zbloudí v lišácké léčky,

však já si chráním své místo,

přemáhám chvilkovou slabost,

obrněn proti zpátečnictví,

vždy se omlazující

pokroku vojín.

S vrchů a z nížin

řine se mládí

v dravě mohutný tok,

jenž šumí krajem,

hřmí přes všechno

jako vodopád,

jako lavina,

zřím jich houfy,

srocují se, tisknou si ruce,

kupí se v šiky,

jdou dobývat světa,

každý má jinou zbroj,

však každá je správná,

byla-li ukuta z dobrého kovu,

z nadšení a z touhy

po kráse, světle a velikosti.

Bubny víří,

polnice břeskné vřeští,

činely řičí, čin, čin,

pluky zpívají:

marsejézu vášně a obrazivosti.

Je v nich síla jak v kmenech,

jako vichr v dubnu,

jako očistná bouřka,

jako věž blesků,

akumulátor energie,

chtějí se probojovati k zářnému cíli,

myslí dosáhnouti až k hvězdám,

prahnou si podmanit moře a zemi,

mní, že unesou na svých plecích i nebeskou klenbu

jak mytický Atlas.

Hledím, jak pochodují,

radím jim, jsem s nimi,

když překážky drtí,

ztékají zákopy a střetnou se s nepřítelem,

teď zuří štěkot kulometů,

letadla plijí bomby,

tanky se sápou,

hřmí alarm k útoku,

hurá!... na bodáky...

sleduji těžký zápas,

podněcuji je v mysli,

věřím v ně,

chci, aby se vrátili

nepřemoženi.

Jen postupujte kupředu,

zbojci a buřiči srdce a ducha,

dynamicky, směle,

třeba proti mně,

třeba přese mne,

duch můj doprovází vás,

kárá, varuje,

zaštiťuje.

Tak tě miluji, mládí,

že budu povždy s tebou

i když zdánlivě zmizím,

nemohu odloučit se od tebe ani v smrti,

jako vesna nemůže nadlouho opustit zemi,

(ó nezapomenutelná kráso květů!)

musí se k ní vracet

v čárné obměně

neustále.

Mládí!

Ty a já jsme se měli vždy rádi.

Mládí!

zdravím tvou vítěznou vlajku