JITŘNÍ STOPY.

Vždy s ranním úsvitem, kdy den se ze sna křísí,

kdy první paprsek k nám z východní plá dáli,

kdy rosné krůpěje na těžkých klasech visí

jak zrna kadidla, jež ve chrámech se pálí,

A úsměv nejistý, jenž jitrem dosud není,

jen jeho nadějí, již nebem probleskává,

kdos živý obchází ta pole, plná snění,

a sledy na stvolech své stopy zanechává.

To božská noha jest, jež nikdy neumdlívá,

ať kolem vřavy ryk se valí v černém toku,

toť kroků zázračných je stopa věčně živá,

jež obchází ten svět již dva tisíce roků.

Kdo poznal Poutníka, jej přijal s duší čistou?

Od lidí nepřijat a vyhnán s proklínáním

on říši nabízel jim lásky, míru jistou,

a oni s kletbami jen hrozili sem za ním.

A žili v záští dál a u porobě kruté,

ve strachu budoucna a v studu minulosti,

dál vlekli okovy z běd, temna, klamů skuté,

a řekli: „Není tu, kdo zničení nás sprostí!“

A v poli tichounce se klasy ukláněly

na svaté žehnání, v chléb zrajíce té zemi.

,To on, náš světlý Pán, toť Bůh náš!‘ v slasti děly,

kdy srdce kamenná a rtové byli němí.

A celá krajina se svatou bázní třese,

a jak ten Poutník zas se k další cestě vzchopí,

kýs šepot pokorný se před ním v dáli nese,

a klasy shýbají se, líbají ty stopy.