JITŘNÍ VŮNĚ

V těch jarních nocích u zahrad

šept slyšíš mnohých mrtvých vanout sem

i jejich vůně cítíš vlát

fialkou, bezem, narcisem.

A cítíš pozdní šero časné,

ráno se dní.

Měsíce srpek hasne,

i vidíš květy bezu poslední.

Jakýmsi snivým oparem

prořídly, zahořkly ty bezy.

Zcuchány, vykradeny,

mně připadaly jako ženy,

jichž srdce přes noc lehlo požárem.

A rozumíš-li, slyš...

Rodí se hlasy do noci,

jak dávno mrtví vstali by,

ti mrtví, země dosud otroci,

svých zvyků, lásky, záliby

a vraceli se, kolem šli

a mlčky zdravili tě, víš!

A jak by v lehkých náručích

si odnášeli květů vonný, bujný smích,

tak voněly ty záhony a keře.

Šept slyšet všeho, dokořán jsou dveře

i okna zotvírána; –

tys mrtvé potkal, – oslovili tebe z rána

z těch vůní záhonů a keřů bezových.