Jitřní zvon.

Od brány jitra první záblesk táhl

a hlásal nový den.

Tu starý zvoník po svých klíčích sáhl,

a zvolna vyšel ven.

On kudy kráčel, ranní píseň zpíval

mu každý květ i list,

vzduch kolem jak by baldachýn to splýval –

byl průhleden a čist.

A jasné slunce stálo na obzoře

jak těla Páně zjev,

a kolem rudá rozlila se zoře

jak svatá Krista krev.

A starý zvoník skloniv zbožně líci,

svou čapku s hlavy sňal,

pak dále kráčel, staré ku zvonici

a v ruku provaz jal.

Tu mocným zvon se rozhlaholil slovem,

jak prorok by to pěl

o noci přešlé, o dni příštím, novém,

jenž s nebes na zem’ spěl.

On spánek pudil, oči ze sna křísil

a rety klonil rtům,

do temna žalu naděje svit mísil

a úsměch v chaos dum...

Pak zmlknul zas. A bylo ticho všudy

a taký klid a mír,

jak vymřelo by lidské zlo a trudy

a vášní bouřný vír.

Jak na perutích lásky, blaha, smíru

by ráj se snášel k nám,

jak andělé by spěli po vesmíru

a veliký Bůh sám!