JITŘNÍ.

Jak sfinx, jež vryta v písek pouště zprahlý,

mé srdce spalo v hrudi, tupé želem,

neb ležela kol noc jen v kraji celém,

a jenom hvězdy bludné nad ním táhly.

Nechť divé větry v struny mocně sáhly,

nechť otřásly vším blízké hlasy šelem,

je nevzbudily. Ve stín neobsáhlý

se nořila sfinx, smutek pod svým čelem.

Pak počlo dnít se u východní strany,

však nevěřil jsem, stokrát oklamaný,

že jitro je to, co se v zážeh slívá.

Leč nyní věřím. Bože, jaká změna!

Mé oči vlhké, sfinga probuzená,

mé srdce štěstí jitřní pozdrav zpívá.