JITŘNÍ

Má víro v prostý život, mé věrné pozemšťanství,

ty dobrá režná niti,

kterou jsem přišit k žití,

jak někdy zaleskneš se mi drátem stříbrným,

když nejméně to čekám

a jako ryba lekám

ze svého živlu vyrván a ve prach pohozen.

Otroctvím, hladem, nudou, strakatým, tupým davem

otráven, zdolán, zkrušen

a smutkem přizadušen

na nemocniční lůžko jsem večer ulehal –

teď jitřním na plápolu

a seshora až dolů

sunu se jako korál po drátu stříbrném.

Nic nezapomenuto, leč překonat vše možno –

Svět třpytí se a chvěje,

má hlava do naděje

se naklání a roste jak v slunnou stranu květ.

Jak večer bude, nevím:

z naděje něco slevím,

a něco přidá osud, jenž buď mi milostiv!