JITŘNÍMU SLUNCI

Vytonuly brčálové vršky

z pozdní mhy a rosou světélkují.

Nastav čelo do plamenné pršky

s chvěním stoje pod ohnivou slují.

Jak jsi čekal dlouho? Století

zima byla v chalupě i v duši.

Rdí se východ, čas je vzletěti

jitřně, slavně. Slyš, jak srdce buší!

V horách naslouchajíc stráž tam stojí,

k uchu dlaň si dává zas a znovu,

k životu jak zpívá již, ne k boji,

slyší fanfáru znít Smetanovu.

Lze ti v ono slunce pohledět

okem v oko, čestně v uvítání?

A hlas rohů rozkřídlený v svět

v duši přijmout jako přijímání?

Svato je to slunce, vítěz v mrazy,

zotevírej okna, ať se lije,

ale jako chmýr tě ve prach srazí,

nebudeš-li silen přijmouti je.