Jitro lidstva.

Na břehu moře, na výši hor,

v úvalu hlubokých lesů,

já tebe poznal juž v tušivé tísni,

já tebe pozdravil jásavou písní,

mně v oko blesk’ tvůj meteor!

Ó jitro lidstva! vždy jako dnes

duše své ples

v kalichu písně ti nesu!

Vržen v tu dobu pochyb a mdlob

já slabé, ubohé dítě,

úpěl jsem, volal jsem, křičel jsem mocí,

rozbil jsem železné veřeje noci,

až nad tvůj plný plísně hrob –

začal se zvedati budoucí věk

jak skřivánek

do jitra mhy na úsvitě.

Malou svou bolest já zapomněl rád

i malé lidské své štěstí;

jen tebe, který máš trůniti v nachu,

ó duchu lidský, viděl jsem v prachu,

tvé věky hřměly, vodopád;

já slyšel bouři jich, hřmění a ruch,

kde ale bůh,

který z nich duhu měl vznésti?

V svých často vídal jsem vidinách

duhu tvé nesměrné slávy;

od moře ku moři v oblouku smělém

do hvězd se ztrácela zářivým čelem,

safír a perla, opálu nach

zářily o závod v paprsků vír –

jak netopýr

v hlubinách spal chaos tmavý.

Pyramid starých svraštělá skráň,

nad kterou v myšlenkách stojí

v pouti své měsíc, mizela v páru,

Elbrus se nezaskvěl v červánků žáru,

od břehu Gangu v rákos šla laň,

z Budhovy ruky jež jídala kdys, –

nad světem tys

stálo jako bohatýr v zbroji.

Stálo jsi, stálo jsi tisíce let

nad lidstvem spícím sen víry.

Vidělos Hory prchati v tanci,

svítilos na čelo Dantemu psanci,

v Hellady znova obživlý svět

plálo jsi z dláta, z štětce i strun,

ale tvůj trůn

zůstal přec na světě sirý.

Ó skloň se naposled na spící zem,

tys ráj ten, jejž bůh nám slíbil;

celou svou září, celým svým žárem,

myšlénkou vzplaň a zkameniž tvarem,

ať světlo, jež neseš v klíně svém,

zatopí nejmenší v údolí chýž,

ať skane již

s čela tvých věštců a Sibyll!

Na břehu moře, na výši hor,

v úvalu hlubokých lesů,

já tebe poznal juž v tušivé tísni,

já tebe pozdravil jásavou písní,

mně v oko blesk’ tvůj meteor!

Ó jitro lidstva, vždy jako dnes

duše své ples

v kalichu písně ti nesu!