JITRO MĚ MILĚ.

Něžným proudem zlaté záře

slunce budí dům,

v němž jsme sobě zbudovali

lásky tusculum,

jemných blesků třpytnou tkání

volá ze sna písně ranní,

dřív než plné jitro vzbudí

žití ruch a šum.

V bílém loži andělíček

protáh' se a zív,

rozhlédl se, pousmál se,

jak by to byl div,

že se vzbouzí v bílém loži

a ne v pekle na rohoži,

když byl včera ohně pekel

tolik žádostiv.

Andělíček roztál v úsměv,

ale ihned vzdych'

při vzpomínce, zda to všecko

nebyl strašný hřích

od chvíle, kdy rozžeh' plamen,

až k chvíli, kdy jenom „amen“

mohl šeptat a nešeptal,

blažený a tich.

Tady – ano, zrovna tady –

slyšel: mám tě rád!

a pak šel za hlasem touhy

lásky do tenat

a když chtěl nazpátky jíti,

bylo pozdě, píseň žití

začaly už všechny smysly

čarokrásně hrát...

Andělíček rozpřah' lokty,

blaženě se chvěl,

ve vzpomínce všecky slasti

znovu okoušel

a když spatřil, jak se směji,

jak šťasten se touhou chvěji –

„Vezmi vše, co ještě zbylo,“

tichounce mi děl...