„JITRO“ MICHALA ANGELA.

Po noci, která strast jen byla, – probuzení!

Sen aspoň na chvíli chtěl uspat bolest žití,

psa, který dřímá sic, však umlknout s to není –

a teď zas všechen trud se valem k duši řítí.

Ah! Zasnout na věky! Co štěstí by v tom bylo!

S té hroudy země pryč, kde jenom podlost dýchá

a šklebná nenávist, zlo vítěz kde, a pýcha

kde ducha otročí... Ó žití, tvé to dílo!

Klam, závist, sobectví jdou za tvým krokem všude,

a darmo tážeš se: – Kdy, Bože, jinak bude?

Tys věřil v pravdu kdys? – Lež pánem všeho světa.

Chtěls dobro? – Zloba jen a zášť z tvých činů zkvétá,

Chtěls mít vlast svobodnou? – Zříš otroky a raby.

Ne, lstivé chiméry jen před tvou duší letí,

a lapáš po stínu, chtě za jich rojem spěti.

V moc doufals myšlenky? – Sám chorý jsi a slabý...

Ah! Zasnout! Ze snů tvých však ráno tvé tě zbudí...

A ptáš se, k čemu žít? Proč duch se marně trudí?

To, bloude, otázka je věčná, – nejděsnější!

Vždy stojí před tebou a lež jí nezkonejší,

a láká duši v hloub, kde noc je, dolů – dolů – –

Ó klamné naděje! Ó věčná tůni bolu!

Zdaž ty jí odoláš, mé duše hrdá sílo?

Ah! Neprobudit se! Co štěstí by v tom bylo...