Jitro na horách.

Šer v mlžných vodopádech

kol modré vrchy halí,

a růžový jen nádech

pad sosnám v kštice z dáli.

Jak propast nebe siné,

tón ambry rozlit kolem,

směs obláčků jen plyne

tím nebes dálným polem.

Van ostrý z hloubi věje –

zas ticho – jasným vzduchem

pár velikých much spěje,

kol krouží hlasným ruchem.

Ty tuší slunce! Píti

snad první chtějí světlo,

vždy výš let jich se řítí,

kde růžemi to zkvětlo.

Zpět v houští padla sova,

kos tiknul v odvet drozdu;

jas, řeka opálová,

teď teče v ňadra hvozdu.

A z něho juž se noří

král světla! Vstříc mu jásá

svět, který nachem hoří,

kam on své růže střásá.

A hora volá k hoře

jak rety ohnivými,

co dálné po prostoře

paprsky vlnivými

se v proudech světlo leje

do slují, strží, tesů,

pták jako zpilý pěje

v ples rozšumělých lesů.

Jak v modlitbě chvím rtoma

a srdce letí jinam,

na svoje děti doma

se náhle rozpomínám.

Ty ještě spí v té chvíli...

Ó kéž jim v plné kráse,

co zřím zde, v sny se chýlí

a v celý život zase!

By krásu, světlo měly

a ustavičné ráno...

V tom hvozdy zašuměly

a já z nich slyšel: Ano!