JITRO NA MOŘI.

Jen tichý byl naší lodi ruch

jak pluhu, když měkkotu oře,

a modrý byl oblak, modrý vzduch,

a modré tak bylo moře.

Jak modré by jasné hedbáví

to šustilo na ňadrech ženy,

a kouzelný přísvit modravý

se rozlíval po chumlech pěny.

A na plachtách člunů hrál modrý jas,

na racků se stínil zádech,

i ten tvůj, duše má, tmavý vlas

měl měkký modravý nádech.

My modré se dívali do dáli

a zase s úsměvem v sebe,

a modré nám myšlenky kývaly

jak dálky, jak moře, jak nebe.

Nám bylo tak jako v pohádce,

jež přestává pohádkou býti

a jedenkrát, byť jen na krátce,

nám zasvitla v šedivé žití.

A pohádky dávno konec jest,

jen mraky mi do oken hledí,

mží od rána do noci v kolej cest,

vše pokryto zavlhlou šedí.

A přece mi zas jak tenkráte,

a hlava jak spita se točí,

když, dítě mé, u moře počaté,

v tvé modré pohlédnu oči...