JITRO NA VENKOVĚ.

Šedé jitro. Beze třpytu zlata

jako pavučinou obepjata,

bez skřivánka zamlklá je výše.

Všady pára vlhké noci dýše,

plihá, vánkem nezčechraná ještě;

beze hnutí od okapů střech

visí velké, slité kapky deště

a jak sklenné plody na stromech

rostou, kynou mezi bílým květem,

s nímž tu onde skanou těžkým letem.

Celý kraj i s chatami a domy

jest tak tich, že zdá se bez vědomí

vnořen v živel oblačný, a les,

plný nočních snů, až u nebes

jako tmavší oblak visí v mlze.

Zřím tam oknem. Zašlé noci slze

tekou po skle chladném, jak jsou samy.

Studeno a mrtvo nad nivami

jako v sklepení; kol hlásku není.

Slyš – v to pusté ticho opodál

jaké tlumené to vpadlo pění?

Odkud duchovitě pozavál

zpěv ten, při němž tucha nechtíc letí

kamsi v neurčito, do zásvětí?

Pěvci v mlhách! Jste jen země hosty?

Divná píseň! Z hluchých tajů vznesly

nápěv její průzračný a prostý

čtyři hlasy, vyplul čtyřmi vesly

z mlčení, leč na jaké chce břehy?

Tklivá píseň! Co to vane z ní

míru, tesknoty a dumné něhy!

Jak je úchvatná a neumělá,

jak je skromná a jak vážně zní!

Teď se tiše slokou odmlčela;

v snícím lese souzvuk závěrečný

zachytil se letmo, vydchnul chvěle

jediné to slovo z písně celé,

jež jsem rozuměla: „Pokoj věčný...”

Ticho zas. Pak zvolna hlasů šum

říká modlitbu. V tu slavnou chvíli

opožděný praporečník pílí

přes náves, kde tmavých postav tlum

před chatou jak stínů v mlhu splývá;

někde blízko náhle kohout zpívá –

na orlojích starých tak to bývá,

hodina když došla. – Tlum se čeří,

černý předmět vynášejí z dveří;

z dálky štěkot zní – snad skučí chrt,

jehož toulavá si vodí Smrt...

Hnul se průvod, mizí. Zavřela se

mlha za ním jako bílá zeď;

jen ta mocná, divná píseň zase

značí jeho cestu, slábne teď,

hasne v dáli, odkud písně skonu

vstříc se line jasné znění zvonu.

Les se budí, volá ozvěnou

tázavě, snad ptá se: kdo? a kam?

Okno protější jak drahokam

kmitlo se, a tvářkou ruměnou

svěží hlavička se z něho kloní,

hravý zrak se táže: „Komu zvoní?”

V odpověď jen šeré hvozdy tam

věčným, hlubokým svým dechem voní...

Zajde život, zajde jeho klam;

jaký život? – Dík, že smrt je němá!

Čím a kým byl v losů hrůzovládí,

dík, že na to odpovědi nemá

příroda – ni lesy ani mládí.