Jitro na vsi.

Jak sněžný povlak s mlhovými kraji

dech noční páry po krajině leží,

však nad ní kdes už jitrem zaznívají

skřivánků trilky veselé a svěží,

a zvolna kol se objevují v šeře

pod krovy chalup okna, zdi a dvéře,

šik jasanů a bílá za ním fara

i prostřed návsi černá lípa stará.

Kříž na kostelní zaleskl se báni

a od východu okna rdí se zlatem,

a kraj se dní a mha se trhá s chvatem,

a život s nebe do polí a strání

terč slunce hází, vypluv na obzoru

nad vlny hor i pásma temných borů,

jež dopol ještě pohrouženy v spánku

svůj modrý závoj mísí do červánků.

Chlad rozvanut je v čistém jitra vzduchu,

jenž prvým šumem zdouvá lesy k ruchu

a nade ploty snětmi hruší kývá.

Kdes na záspi už bdělý hoch si zpívá,

a jedva tichne dumka jeho krátká,

již u statků se otvírají vrátka,

a jako vichr – v náhlém probuzení

kol vře a hlučí bujná vřava denní.

Z panského dvora, těsně při silnici

proniklo náhle kuropění hlučné;

zde v stáji kůň se ozval řehtající,

tam z chlévu kravka chtivá pastvy tučné,

a po návsi juž bravu celé tlupy

s bekotem hlasným do stáda se kupí,

jež mocný hafan přímo v cestu shání,

jak ovčák starý velí mu a hvízdá.

V tom najednou – jak hromu přerývání

se z dálky dala ostrá slyšet jízda...

Vůz rachotí a blíží se – jen chvíle –

a víska uzří neznámého hostě!

Již oře znát je na silnici bílé,

již kola drnčí po dřevěném mostě,

a zahalena v šedý závoj prachu

teď tryskem do vsi – ranní pošta vjela!

A trubka zní, a stádo plno strachu

se rozbíhá – a v náhlou vřavu onu

jak bouře padá slavný hlahol zvonu,

jenž na mši Páně volá do kostela...