Jitro nad dolem.

Aj, skřivánka již jásot

jak zazvonil sem v tiš!

ó, chtěl bych za ním letět

tam v nebe výš a výš!

Však duše věsí křídlo,

cos’ poutá řetězem

sem na tuto ji stvrdlou

a bídnou, kalnou zem.

Sem zrak svůj sklop, slyš rachot,

jenž duní pod zemí!

Tam bolesť, sten a skřípot,

jen smrť je oněmí! –

Ó, skřivánku, jen jásej

a v zář a nebe pluj,

má duše v peklo bratří

se vrátí – v skalní sluj!

Však s písní svojí zanes

ty k Bohu jejich sten,

a vypros v tmy jich píseň,

a s písní jas a den!