JITRO NAD PRAHOU.

Pohádko stará, kamenná, již věky

té svaté mojí vypravují zemi,

ó, Praho má, zřím od dětství tvé vděky

a zas tu stojím němý.

A dívám se, jak říční parou ranní

tvé v bídě, stáří nevadnoucí líce

se ze závoje v tichém pousmání

vždy noří víc a více.

Jak stráž, jež k boku přitiskla si kopí,

neb jako maják zdvihá se Vít svatý,

a pod ním moře, jež se v mlhy topí

a myje jeho paty.

To moře domů, paláců a věží!

Ty rudě svítí a ty zelenavě,

jak měděnky jim plíseň léta leží

na mohutné jich hlavě.

A ve všech barvách hraje celé moře,

tu zlato, karmín, šeď i zeleň v směsi,

a v dál se vlní, tam kde na obzoře

se proužkem táhnou lesy.

Hle, jitřní úsměv na vše dole padá!

Jak chmurné chrámy svítí v jitra kráse,

jak gothických těch dlouhých oken řada

jim rudě zažíhá se!

V těch stmělých chrámech spí už po staletí

ta česká sláva tichý sen a hebký,

a pokolení nových chorál letí

přes bílé hrdin lebky.

Tam pod klenbami leží staré knihy,

kde v barev jas a ozdob umných tříseň

jak odkaz přešlých v naše sny a tíhy

je vryta naše píseň.

Ó, slyším ji a slyším dusot kopyt

a chropot děl, svist kulí ve svém snění

a výkřik, když byl kalich žluče dopit,

a minulosti hřmění.

A šla tak těžce minulost jak Osud,

že i v tom tichu, jak pláš na výsluní,

ji slyším, Praho, jejím echem dosud

jak zem když kolem duní.

Co přelétlo, vše vrylo v líce tvoje

svou stopu tvrdou, bouřlivě i tiše,

s fanfárou slávy nebo třeskem boje –

co věk náš do nich vpíše?

Ó, věk náš, věk náš! Často nepříteli,

když rozbíjel tě, srdce bilo v hoři

pro krásu tvoji, oči zaslzely,

a dnes – sám syn tě boří!

Tvou krásu boří se frivolním smíchem

a maskou hesla kryje žízeň zisku

a nezří věků příštích pod tím hříchem

již soudnou padat misku.

Již mizí svatyň přitlumené šero,

portálů půvab, oblouky a štíty,

tvých zahrad zeleň, v ulic tichých stero

se dere zhoubce lítý.

Již opouštějí, rýčem vyděšeny,

i vlaštovky svých krovů asyl milý,

a v noci slyšet v rumech tiché steny

těch, kteří kdys tu žili.

Ó, rozumím teď věštbě, jež zní prostě

a přec tak smutně ku srdci mi sahá,

že řekne vozka na kamenném mostě:

Zde stála jednou Praha!

Ó, nebudou kol lada, rumy, trosky,

dál bude se tu vlnit město všude,

leč ono prosté smutné slovo vozky,

žel, přece pravdou bude!