Jitro nad Prahou.

Sto chrámů ústy promluvilo zvonů,

vzduch vzbouřil se, zem zachvěla se celá,

a stíny otců sklánějí svá čela,

jak spějí vzduchem v řadách legionů.

Ty zvuky nesou se až k Orionu,

a k Neptunu jich mluva letí vřelá,

pláň etheru jest jimi rozechvělá

až tam, kde mizí ve posledním sklonu.

A kde dlí Bůh? Či ještě dál a dál

sní, vnořen v staré dumy nad tou hloubí?

A kdyby kdes až za vesmírem stál,

Kde zázrak věčna s nekonečnem snoubí,

tu mluvu věčnou, jak se nese tiší,

ten chorál Vojtěchův on přece slyší!