Jitro v kraji.

Ticho je, ticho v našem kraji chudém,

ni ptáka ještě slyšet na poli,

však východ juž se zarděl jakby studem,

a dechem rána šustí topoly,

jichž rysy táhlé nad silnicí dlouhou

se v šeru zračí neurčitou prouhou,

až v dalekém se tratí údolí...

U stezky šepce tráva porosená

a deštěm perel kyprou vlaží mez;

na širých lukách kouří kupy sena

stříbrnou páru; ve snách mlčí les,

a z oblak sem tam ještě hvězda kmitá

jak zlatá slza v černou řasu skrytá;

pruh stínu tmavý halí dosud ves.

Noc mrákavá se zvolna k jitru chýlí,

tma bledne juž a mha se rozplývá

a v horské stráni jako motýl bílý

svým velkým křídlem tiše zachvívá –

až najednou se v hustém chumli zvedla

a do průsmyku na břeh rokle sedla,

kde v skalách duní řeka pěnivá...

Je dosud záhy; červánků žár v líci

se vnadný den jak poupě rozvíjí,

v šum dal se háj, kdos práská na vesnici,

zeď chmury kol se v jasno rozbíjí,

a klapot mlýna prvně zvučí dolem

a lidské hlasy nese vítr polem,

v něž skřivan padá sladkou arijí...

Juž nad oblohu mladé slunko vstává,

juž hvizdem ptáků jásá šerý les!

Pod strání sekáč srp si naklepává,

a k písním jeho šustí klasů ples,

pláň dýše vůní, břehy vláhou rosy,

na lukách za vsí řinčí lesklé kosy,

křepelka v roli volá – pět peněz –!