JITRO V PARKU.

Ne, nepůjdu již v resignaci tupé

kol oněch zahrad věčně zamčených;

ty můžeš dále v mračnech kroužit, supe,

tvůj hýkot zní mi jako dívčí smích.

Leknínů bílé květy při měsíci

jak prázdné misky tiše čekají,

za mřížemi tam Faun co vráskolící

se s chtíče svého šklebem netají.

Vše tiché, stejné, jak to bývá vždycky.

Faun nepohne se na svém podstavci,

a lekníny se zavrou apaticky,

až přeletí nad nimi krkavci.

A obyčejný, střízlivý den vstane...

Proč v písku jen sled dívčích kroků zbyl?

Proč jsou ty třtiny kol tak polámané?

Co vskutku dělo se, či já sem snil?