Jitro v srpnu.

Celou noc pršelo, kdes v dáli zněl hlas hromu,

a ráno valila se přes vrcholy stromů

směs mračen strhaná, chumáče, šiky, cáry.

Co v trávě krůpějí a v údolích co páry!

A vítr ořem byl, jenž stromů nad vrcholy

se volně toulaje v oblačném těkal poli,

do stromů kopyto neb hřívy konec ztopil

a v šumných akkordech mne brillianty skropil.

Z mlh vazby chvílemi se slunce vybavilo

a kapky na perly, mhu v duhy roztavilo,

kraj celý zářil, plál a svítil, smál se, zvučel.

Jak udeřil bys v štít, tak z hluboka les hučel.

V tom slunce skrylo se, stín černý padl na zem,

jak strčil bohatýr by meč svůj v pochvu rázem.