JITRO.

Mne jitro zavolalo

čarovným hlasem svým

do luk, kde slunce plálo

bohatstvím nesmírným

a do loktů mne vzalo,

by důvěrně se ptalo,

jak chápu jeho krásu

a co o štěstí vím.

A jitro uslyšelo

můj přitlumený hlas:

Jsem nyní pouhé tělo,

usychající klas,

neb to, co žilo, vřelo,

k mé milé odletělo,

jež čeká nedočkavě,

kdy k ní se vrátím zas.