JITRO.

Svět zatajil se. V dunivé své slávě

se hněvně rudé slunce nad něj zdvihá

a paprsky jak biči k nebi švihá,

však milostně hned září ono právě.

Jak z brv se z osin klasů slzy třpytí,

jak krupice se v stéblech rosa sráží,

jež samet vlčího též máku vlaží,

prach cest se zvlhlý na šlepěj ti chytí.

Ó, blaho sytosti, jež kolem vládne,

div nezalkne se duše vyjevená!

Zem v rozkoš těhotenství pohřížena

a čirý vzduch již novou moukou sládne.