JITRO.

Šlo Jitro z kolébky a zpívalo si k tomu

své prosté, dětské, k srdci jdoucí písně;

a zvolna, zvolňoučka, tak jako malé robě,

na Matky-Země hruď si vyskočilo.

Hned pohnula se ňadra Matky-Země,

vzdech plný, dlouhý linul z úst se jejích

a úsměv sladký plál na celé tváři,

když pomalu se ze sna probouzela.

Tu Jitro sklonilo se k její hlavě

a výsklo v ucho: „Mami, já už vstávám!“

Jen žertem máma oči zastřela si,

a Jitro, zbudíc k tomu chory ptáků,

kol její hrdla ručky ovinulo,

a smálo se a křičelo a pělo,

pak trochu v slzách durdilo se na ni

a zas ji zvalo: „Mami, mami, vstávej!“

I Otec – Slunce při tom probudil se

a z mlhy vyšel, mna si zruměněné

a nočním spánkem trochu kalné oko,

jejž, zvědav, upřel ve tvář Matky-Země.

Tu konečně se dala Země vzbudit

a zasmála se zdravým smíchem svojím,

kol útlých boků Jitro uchopila

a zatřásla jím – jako každá máma.

Na bílé tílko zlíbala je vřele,

a kadeř měkkou zvolna uhladila.

A pak vám začlo denní skotačení,

až okřikovat musil Otec-Slunce.

Vše proslídilo Jitro, všude bylo,

vše zbudilo, i posledního broučka,

a smálo se a znovu vrhalo se

na probuzená ňadra Matky-Země.

Mlh závoj zdvihlo, pod podušku sáhlo,

hrst peří kolem sebe rozhodilo,

a z peří toho vzešly nové květy,

jež kalíšek svůj pozděj rozevřely.

Již ale zvolna, téměř neznatelně

se budil starší synek Matky-Země,

ten, na nějž milé, smavé Jitro žárlí.

To Den byl. Jitro před ním schovalo se,

ze skrytu volalo pak: „Až zas zítra!“