JITRO.

Žhavé a smuteční květy

hlavy své vztyčují k prvnímu pozdravu:

šeptajícím krokem snáší se jitro,

jež noc svou poslední vydychla silou.

Nadšení a klidní ptáci

všichni mu nejlepší písně své zpívají,

v tajemných melodiích radosti i smutku

tiše a delikátně.

Slétlo z vonného lože,

měkce vystlaného kalichy květů,

v netknuté rose koupá své vzdušné tělo,

jež chvěje se stříbrnými sny nepoznaných klamů.

Etherným zahaleno rouchem,

neslyšně utkaným z vůní bílých a žhavých růží,

lehce vznáší se v hedbávné mlze,

zádumčivě pohlíží v neznámé kraje,

z kouzla čarovných spánků

sladce je probouzí jemným polibkem,

rychle a odvážně stoupá na drsnou půdu

zlomyslných kamenů života.