Jitro.

Červánek ranní procitl – jen výš!

Prosekni zlatým mečem temnou mříž,

zurážej zámky těžké od žaláře

a otevř dvéře, vpusť tam proudy záře,

ať vězeň noci, bohatýrský svět,

den uzří jasný, rosou svlaží ret!

Jen výš! Paprsky velebné, jen výš!

Již zlaté luky svoje napněte

a šípů stříbropernatých déšť vyšlete!

Jen výš! Vás palác uvítá i selská chýž.

Jen z hor již vyskočte a k zemi blíž – jen výš!

Květ každý zdvihne rosyplné číše

na pozdrav slunci, zjásá všechna říše,

sbor skřivanův a ptáků zpěvných dav

své napne hrdélko, a v lesklý háv

se vrchy odějí. Vy zatím skokem,

červánci zlatí, posypete září

oblohu modravou, ať každým krokem

jdouc s vítěznou a velkodušnou tváří

se noří slunce nachu ve moři,

ať radostí mu líce zahoří!

Pluj před ním Vesny úsměv spanilý,

by v stopách jí se růže rozvily,

a hlasatel ať za průvody slávy

„Král vchází!“ volá, „skloňte, hvězdy, hlavy!“

Zem, nebe dřímá. S šerem tma se honí

po mhlivém nebi, temnomodré pruhy

se vlekou dál, a jako bujných koní

jdou oblak řady nad hory a luhy

tak tajemně, že slyšeť mníš jich lkání

a mníš: to u věčném jde bědování

bouř myšlének, jež proraziti práhnou,

dav bolestí, co v lidská srdce táhnou.

A ve hluboký ponořena spánek

tu horstva leží. Jako zástup spurný

kdys Titanů, již věčných bohů stánek

v nic chtěli skáceť, sbor jich leží chmurný,

a na úpatí mhla se vznáší, bělá,

jak poraženým obrům krev by z těla

se vylévala teplým ještě oudem

a kouřila se, volným tekouc proudem.

To ticho! Zdá se ti, že mhla ta hustá

a mraky divoké a horstva mračná

jdou zbořit nebesa, by vláda pustá

v jich byla rukou... Zdá se ti, že lačná

ta směs je hrází, kterou tvrdohlavý

vždy předsudek myšlénce nové staví,

že dav to Erynií, který s bídou

se v zem hnal, nechtě býti Eumenidou.

Jak v temném chrámě lampy mihotavé

cos nad východem blesklo – tmou se šíří.

A řasnou mhlou jak ve sněhovém chmýří

myšlénka boží sletla k hoře tmavé

jak zlatý orel na vrcholek boru,

že duše zachvěla se v lesním sboru,

a křídlo rozpjavši, jež ohněm kvetlo,

v zem širou volala: „Buď světlo, světlo!“

Hor vrch už ozlacen. Těch křídel vanem

vřísk’ noční dravec nasytiv se vraždy,

jak zbabělci mhly prchly tichým lánem,

tma nebes puká – mrak se zarděl každý –

noc máchá křídly – orli zářní letí –

a v boji tom vzduch ptactvem jal se pěti,

vždyť na slunce vstoup’ Cherubín a v klidu

dal nad hory se vznésť, by žehnal lidu.

A o jitřní jak na vánoce s kůru

koledy dětské prozpěvují hlasy,

a žasne lid, když ve tajemnou chmuru

plá v sterých světlech oltář věčné krásy,

an farář stařičký, vlas jinovatý,

rtem třaslavým dí: „Bůh se zrodil svatý!“

a radosť vzchází, kadidla kouř dýmný –

slyš, nebe v také rozpělo se hymny:

Vstaň, člověče! Vstaň, tvore, chloubo boží,

nechť nebe polibek svůj – rosu vloží

ti na vyprahlé rety!

Proč mrtvě ležíš? Či tvá duše hlucha?

Dej zářně kmitať blesku svého ducha,

vždyť jásají vše světy!

Proč vzpoura v oku tvém a trpkosť v retu?

Zpod vrásek tvých pryč žal zří němě k světu?

Proč bouř tvá prsa vzdula?

Tvé vzdechy letí jako vichrů hněvy,

svou silou přehlušují naše zpěvy

i mocné Alleluja.

Sám bůh své mračné čelo dumně kloní,

až blankyt zastená, a mhly se honí.

a na mraky se kupí,

když v jitro růžové, kdy všechno plesá

od kvítka na louce až po nebesa,

jen člověk mlčky úpí.

Však musilo dřív ze slz býti moře,

a javor, jedle vzrůsť musily z hoře

– les chmurný, bez pohnutí,

než Pán náš smiloval se z všehomíru

a vyřek’ slovo – holubici smíru

se štěstím na peruti.

Kam zaletla? My neslyšeli zmínky;

snad v kolébce jen, děcko kladouc v plínky,

si zdřímla na chvílenku...

My víme jen, že paměť září věčná,

že kudy spěla, cesta zbyla mléčná

obloze na výklenku – –

Vstaň, člověče! Sám hledej cestu onu,

jen v pažích síly víc, míň v prsou stonu,

ty najdeš cestu pravou!

Znej prsa svá, jimž dána touha divá

a neklid, prahnutí, jež srdce zrývá,

však sílu křísí zdravou!

Vstaň, vstaň Hle, růžné nebe každým ránem

se rozepíná nade spícím lánem

a všechno volá k žití,

a nebes prostory se třesou z rána,

jak pějí kůry, otvírá se brána,

a slunce s trůnu svití –

Alleluja! Alleluja! Alleluja!

Tak nebe zpívalo. A vzdušné vlny

se rozrušily, jak když hnou se lesy,

jak v hejnech labutě by zpěvuplny

oblohou zvučně táhly, jak by kdesi

se ve výšinách nebe rozevřelo,

a v slunné záři Serafů sto pělo,

tak vzdušné prostory se třásly němě –

ó velkolepá modlitbo!... A země?

Ó klide, míre! V usměvavém spánku

jak o stvoření sen tu dřímá hebce,

svou těžkou hlavu klade do červánků,

jak žvatlavé to děcko ve kolébce

zrozeno k bídě, až i k zahynutí,

však nevědoucí o tom. Na peruti

se nad hlavou jí zrada mračen hnala

hloub v západ polšerý, však ona libě spala.

Tu v údolích si protírají oči

dědinky pestré, kol nichž bujarý

stříbrnou žilou potok dál se točí.

Slyšíš ten zvuk? To hlas je fujary.

A od hor zpěv a od stád ladné zvonce

ti lehký větřík vábně přivívá,

vrch jásotem se zvučným ozývá,

že mníš, té kráse není ani konce.

Ó jitro zářivé! Je nevyváží

vše nadšení ni ducha mocný vzlet,

jak slabý pták se duch tvůj k zemi sráží,

když zápalem jen hoří širý svět,

a vzduch též plane dechem jeho básně.

Neb každý paprsek se na zem nesa,

jak blaha krůpěj do duše ti klesá

a rýmem zazvoní tak divokrásně.

Hle, obraz tužeb tvých a snův a plánů,

tvých zápasů a všech tvých myšlének

se vznáší vzdušně v tajemném tom ránu.

Hle, slunce jako vybájený rek

tvých přeludů jak hrdě stoupá vzhůru,

ba zdá se ti, že slyšíš ve lazuru,

jak anděl kůry by tvé hymny pěly,

co snem jsou duše tvé, kde zřídlo měly.

Zde hlavu skloň, a všechnu touhu divou

svých prsou rozbouřených ukryj v sobě,

zde slzu potlač v oku zádumčivou

a zapomeň, že v lidské žiješ mdlobě.

Květ ku květu ať duch tvůj pilně sází,

však neleť dál! Let další jenom zmrazí

tvá vroucí prsa smutnou myšlénkou,

jak vše to slavnostní jest jenom hrou.

Vše ticho. Slyš, z údolí zvony znějí.

Od stád? Ne, z věže chrámové to zvuky

se nesou v kraj. Vždyť stromy též se chvějí.

Ó zmlkni! Ňader přírody slyš tluky

tak posvátné, jak lásky vzpomenutí,

tak dojemné, jak zpěvy od labutí.

Vždyť vše, čím dýcháš, čím ti srdce bije,

od věků v nitru všehomíra žije.

Tak lesy, pole, pták své ráno slavil.

A člověk? Procitl už dávno. „Bože!“

ret zašeptal, řeč další dech mu znavil.

Hruď byla stísněna, když vstával s lože.

Děl k ženě: „Poslyš, snil jsem, že jsme sobě

z těch kmenů, jakých v panské hoře hnije,

zrobili chatku. Jářku, naše robě

míť bude aspoň, kam svou hlavu skryje.“

A mlčky šel zas klády svážet v kraji.

Šel kolem vsi. Hle, bílý zámek za ní.

Té noci byl on pravou říší bájí.

Lesk zlatých svícnů, hedbávný šum paní,

ples hudby, tanec, smích a cinkot číší

kol tichých jásal až do rána chýší.

V nich děti líbal muž: „Jen buďte zdrávy!

Z továrny večer donesu vám stravy.“

A do továrny vyšel v době ranní.

Své srdce slyšel bušiť, mluvil v duchu:

„Já nezávidím vám, vy mocní páni.

Ni bouřky nevolám v tom sytém vzduchu,

jen srdce svíjí se mi, tluče temně,

že člověka vy nevidíte ve mně –“

A cítil tmu, však do tmy že mu svítí

ty dětské hlavičky jak luční kvítí.

Chceš dále zříť? Ne, ne! Mhla mně v oči vhrká.

Ó neptej se mne! Tam ta chudá chatka,

v níž ospale tak žluté světlo mrká,

tam umdlena dnem těžkým spí má matka.

Bys na váhu dal horstva žulovitá

a srdce matčino, v něž bolesť vpita,

ó ustrnul bys vida zázrak světlý:

do výše balvany by horské vzlétly – –

Stál pohřížen jsem do dum nad údolem,

a mysl má s hrou uletěla zvonů.

Dědinky, města vzrůstaly tu kolem,

jak jiskerky by zkvetly ve záhonu,

a z bílých domků, o něž slunná záře

se opřela a v oknech předla blesky,

lid vycházel. Ty usměvavé tváře

mluvily štěstím, vroucně, po přátelsky.

To byla rodina. Neb všechno kolem,

co rostlo, kvetlo, zrálo, vším tu každý vládl

v pořádku tichém, úrodu v chýž kladl,

a požehnání plálo nad údolem.

Ni žebrák, ani vrah klid nevyrušil,

jen umíráček údol pozasmušil,

když všichni vyšli do mrtvého světa,

by ve hrob kladli udřímlého kmeta.

Tam v bráně nápis byl – ó zvukové vy skrovní –

„My v životě jak po smrti jsme rovni.“

To sen byl blázna, vybledlý sen blázna.

Tvar bláznovské měl čapky s rolničkami,

jež řehtaly jak chasa cituprázdná

a v mozku rozběhly se bludičkami.

A chudý pěvec, který píseň pěje,

zpěv svaté volnosti, zván tímto bláznem,

on k idealu kráčí v letu srázném,

a čas a svět se kroku jeho směje – –

Zvuk zvonů hravě nad krajem se vlnil

jak vůně luk, jež zelení se skvěly,

vzduch leskl se, a klas svá zrna plnil,

a skřivan prozpěvoval rozechvělý.

V tu krásu nekonečnou chtěl bych zírať

a s písní všehomíra sladko zmírať...

Pln touhy neskrotné se duch můj vznesl

a jako hnaný pták kdes na skalisko klesl.

A jako vody vzbouřené tu leží

hor chmurní obři, jejichž vzdorná čela

bůh kynem pokořil své ruky svěží.

V nebesa hlavu klada rozjasnělá

v zem slzy lkal, Mrakové prchli plaší.

A Madonna jak Sixtinská se vznáší

milostně nad světem pln lásky, vděku

bůh příštích věků.

Mněl jsem, že cítím ono svaté rozchvění,

když s Madonnou tak andílkové zřeli

do jasné cely k mistru Rafaeli.

A bylo mi v té chvíli nadšení,

jak netušený klid by srdce zhříval,

a na zem akkord blaženosti splýval.

Mé oči zavlhly. Ve slunné záři

se rděla zem, a úsměv dlel jí v tváři.

Vznešeně plulo slunce po klenutí,

tráva se leskla pozlacena rosou,

a lidé zapomněvše útrap, s chutí

hle, v poli pracují a řinčí kosou.

Ó slyš ten ruch, jak spokojený zdá se!

A hymnou skřivančí v té ranní kráse

vyletěl duch můj, jaro v duši hlásal

a se vším tvorstvem jednou písní jásal:

Vy drozdi, skřivani a jak se zvete,

prameny čisté, i ty, polní květe,

vy kněží lesů v jitra plameni,

můj ohlas vpusťte ve svůj chorál zvučný!

Já člen a oud jsem s vámi nerozlučný,

a píseň má z týchž zřídel pramení.

Na křídla orlí, na mrak duch můj sedá,

u zřídel čistých duši lidskou hledá,

by rosou útěchy ji napojil;

a v doubrav hučení, kdy vichr teskně hýká,

a každý strom se mění v kouzelníka,

dav myšlének mých vždy se vyrojil.

Mne osení, v němž skřivan hnízdo skrývá,

nadšením plní a do díla zývá,

jak jetel kvetoucí zve roje včel,

a mladá jabloň, jíž jablíčka malá,

se z květův uzarděle vyklovala,

mně nedovolí, abych netečněl.

Mně malá vlaštovka, jež mladým pokrm snáší,

jest dražší nade mnohou školu naši,

slov nezáživných dusnou příšeru,

a kopec mravenčí, kde plno žití,

kde druh jen přes druha se v práci řítí,

mně vzorem jest všech mnišských klášterů.

A z hlubin duše své též boha vzývám,

když na sad kvetoucí se z jara dívám,

a na mou hlavu bílý padá květ:

„Hle, brouček vesele tu bzučí v trávě,

slyš, tolik štěstí lidské dej též hlavě,

ó nedej, nedej bídně zakrnět!

Nechť jitro sídlí v duši, jitro skvoucí,

zpěv, slasť a láska, rozkoš nehynoucí,

nechť ze vší práce vůně vane nám!

Dej sílu zdravou, bující a čilou

a z květů plody dej a žeň vždy milou,

dej, ve světě ať máme štěstí chrám!

Když oči klidem, srdce štěstím dýše,

když ruka ku práci se zvedá výše,

a duch jest volný, volný jak vzduch sám:

modlitbou nejzbožnější tehdy vzplane

náš dumný zrak, hruď pěti nepřestane,

a v srdci člověk cítí svatý chrám.“

V slavnostním tichu hrdě, zvolna vstoupá

mladistvé slunce. Luh se v rose koupá.

Jak čist jest obzor! Jak se lesknou vísky,

a věží rudé báně jak jsou blízky!

Vzduch zpěvu pln, vše k životu se hlásí –

ó žití, zdraví, což jest ve vás krásy!