JITRO.

Svou slávu rozvlnilo letní jitro,

na klasu nádheru a v smaragd luk,

co perlí mělo, vsypalo v hnizd nitro,

co tonů vtkalo v ptačích písní zvuk.

Strom každý pohnul hlavou těžkou plody,

byl jeden úsměv azur nesměrný,

a velké šídlo zčeřilo klín vody,

a v květech motýl mih’ se nádherný.

Kraj odhrnoval clonu bílé páry

jak z lázně dívka stoupající vlas,

oblouky v zlatě stopené most starý

se nad ručejem jako duha třás’.

Šel sekáč polem na rameni s kosou,

šel pasák zpívaje si za stádem,

šla dívka s loktuší a nohou bosou,

jen perly stírala, kde šlápla v zem.

V tu něhu, sílu, lesk, v to opojení,

v ten azur, nach, vln, klasů jiskření

jak temný rachot vpadlo bubnů znění,

zdě, šiky vojska, táhly k cvičení.

Zem, dříve píseň, teď se temně chvěla,

do trávy motýl, pták zapadnul v keř,

a hromem děla v tiši zahučela

a čistý azur skalil dýmu šeř.

A já se vracel, hořkost v duši, domů.

Zde, všecko kde je blankyt, úsměv, květ,

kde velký mír s obrovských padá stromů,

se člověk učí – jak má zabíjet!