JITRO.

Do šeré doubravy svit rána

teď šlehl jasným paprskem.

Zem, která listím byla stlána,

jak démant zasvítila v něm!

Na vlhké sněti v listů směsi

tou září zbuzen hnul se pták,

zved’ křídlo, zaslech’ druha kdesi

a s divým křikem vzlétl pak.

Dech pryskyřice táhne z chvojí

a z houští zvoní drozda hlas.

Strom každý jako zmladlý stojí

a spouští k zemi dlouhý vlas.

A plamen jitra, který hoří

vždy jasněj září průhlednou,

po vodě, z níž se vlny noří,

pak rozleje se najednou.

A kvapný ruch i do rákosí

se sluncem vnikne za chvíli

a nad jetelem plným rosy

se rozhoupají motýli.

Až potom náhle v bílém žáru

se zaskví celá nebesa

a kraj pln štěstí, touhy, čaru

v něm jednou písní zaplesá...

Ach! Jenom nade mnou noc věčná

jak dávná kletba spočívá

a stínů řada nekonečná

mou lebku na vždy přikrývá.

Jen na mne příšerně a hluše

tmy závoj padá mlhavý.

Nuž zaplaň, sviť a jásej, duše,

když spoutána jsi okovy!